Třesoucí nohy a šílenství v oku

Nohy už se mi netřesou

Za to ještě před nedávnem se mi chtělo řvát, ale teď s odstupem času, to vidím jako vysvobození. Když mi před nedávnem karty ukázaly kartu Smrt, tak jsem si říkala, že to bude pořádná změna. A myslela jsem, že se nám dobře povede ohledně mimča, ale omyl, mělo to vyřešit mou práci.

Po týdení dovče na horách jsem se vrátila natěšená, že konečně dojde na další pokus o mimčo.  Takže jsem taky byla náležitě nacpaná hormóny. Po příchodu do práce tam nikdo nebyl. Alžbět byla na dovče, aby se učila do školy. A tak jsem si říkala, ach jo, co se zase bude dít.

Až v půl čtvrté přišel ředitel a tak jsem s ním chtěla doladit cesťáky a zjistit, jestli někoho budeme hledat za Alžbět, abych dala inzerát. On mi na to řekl, že se mnou taky něco chtěl probrat.

Že se s týmem v úplynulých dnech hodně bavili na tohle téma a že by byl rád, kdybych odešla na dohodu. A důvod? Můj potrat v létě, lidé se za to prý cítí zodpovědní a díky tomu je negativní atmosféra, kterou kolem sebe šířím. Navíc že na úřadu práce přece budu mít mnohem víc klidu pro další pokusy o dítě. (Jo člověk má hodně klidu, když nemá peníze :) ) Zůstala jsem překvapeně zírat a pak se mi do očí vedraly slzy. Možná to bylo hormony, ale dost možná ne.

Tolik se snažím a od začátku jsem svou práci tak moc posunula. A namočila do ní tolik kamarádů a rodinu. Pochopila bych, kdybych něco podělala, nebo kdyby na mě nebyly peníze, ale tohle...

Když viděl můj výraz, tak změnil, že se rozloučíme pro nadbytečnost, protože se moje místo bude rušit. A že samozřejmě dostanu odchodní bonus,  ne odstupné na které mám ze zákona nárok. Tak jsem mu řekla o dalším pokusu a domluvili jsme se, že odejdu na rizikové. Čímž oni dost výrazně ušetří. A já to stejně chtěla udělat, protože už se nechci dál stresovat a rozčilovat, že v těhotenství musím v práci tahat těžké věci.. Taky mi došlo, proč tam na mě byli jako na psa, asi se snažili, abych odešla sama..

Ještě mi zdělil, že to pochází od Pouli a Mentálky - jasně, to se od ní přesně dalo čekat. Je to psychicky nemocný člověk, co kolem sebe potřebuje neustále vyvolávat dramata. A jelikož já jsem jí nežrala jaký je chudák, udělala ze sebe oběť a ze mě hajzla. Ale je mi to jedno, já mám svědomí čísté a tohle je jen obrazem toho jací jsou oni bezpáteřní.

Ani se nemusím nijak mstít, ne že by mi to pár kamarádů neradilo :) Ale vrátí se jim to samo, protože práci kterou jsem zastávala, stejně musí někdo udělat.

Asi bych tohle čekala v zisku, ale ne v nezisku. Přijde mi to fakt neuvětitelně diskriminační a netaktní. Já si to co se mi stalo nevybrala. A kdybych dělala to co tvrdí, proč by se mnou kámošila Alžbět? Ukazuje mi to, že je jedno jak moc se snažím, vždycky mají víc navrh ti, kteří to umí okecat. Přesto asi raději zůstanu člověkem, co víc pracuje, než o tom jen kecá.

Tímto končí jedna má životní etapa. Ne, nezanevřu na nezisk úplně, vím o několika super neziskovkách, co dělají fakt potřebné věci. Ale já osobně už se pro příště asi spíš vidím v zisku. Lidé tam prostě neřeší každé prd, které udělají. Hodně jsem se naučila a našla si tam hodně přátel, takže mi to tam i dost dalo.

.........

S Alžbět jsme přišly  z oběda a sotva jsem dosedla, Poula začala otázkou, jak často kontroluji info email, který u nás do nedávna spravovala dobrovolnice (asi 2,5 roku) a když pak ve zkouškovém nevyřídila emaily 4 dny a Poula na to náhodou přišla, byl z toho obr průšvih a po jejím výstupu dobrovolnice raději skončila.

Takže jsme se domluvily, že s Poulou ten email budeme hlídat obě a vyřízené věci si budeme dávat do speciálních složek. A tak vyřizuji svoji část a nechávám jí tam potvrzení o daru, která jsou k vyřízení.

Ale abych se vrátila, Poula na mě začala křičet, protože jí nepřeposílám emaily. Jenže dohoda byla jiná. Nevěděla jsem, že tam nechodí. Ona se vždycky do něčeho začne hrozně angažovat a pak od toho rychle upustí, tak kdo se v tom má vyznat. A když mi začala říkat zdrobnělinou mého jména a vysvětlovat mi to jako malému smradovi, že tohle je přece moje práce a ne její. A že já můžu za to, že dobrovolnice neodváděla 100% práci, že je přece jasné, že mám každý krok každého dobrovolníka kontrolovat. (Což by mě fakt zajímalo, kdy bych na to měla vzít čas. A pak bychom je asi fakt nepotřebovali, protože bych to rovnou mohla dělat já.)

Argumentovala jsem, že tohle není moje práce. Protože tohle tu vždy dělal dobrovolník, před tohle holčinou jiná, ale já ne. Ještě napsala výkřik v kopii na ředitele...

Nedalo mi to a samozřejmě jsem reagovala. Fakt mě štve, že tu dělám něco, co ani nemám, ale dělám to a nic nenamítám, dělám poctivě, protože všechny ostatní emaily (mimo jejích) byly vyřízené a přesto bude dělat, jaká je to ohromná chyba a jak jsem neschopná.

Nedostali jsme nějaké granty a tak si udělala Poula schůzku kanceláře, ale jen s projekťačkou a finančákem a nás s Alžbět vynechali. Dřív jsme tohle řešili jako celý tým, ale ona nás ráda dělí. Tedy resp. povětšinou vynechává jen mě. Každopádně po každé takovéhle schůzce, vznikne něco takového. 

Je to jednoduší. Mentálka a Poula jsou totiž kamarádky a mám takový pocit, že se mě odsud snaží vyštípat. A vždy, když je Mentálka neúspěšná, zahájí se nějaké tažení proti mě. Myslím, že se takhle snaží krýt svoje chyby. 

Asi vím důvod, proč mě vlastně nemají rádi. Nechci si fandit, ale minulý rok se mi fakt povedl po pracovní stránce fakt hodně. Dokonce jsem zvládla udělat vlastní běh a celkově finance za náš běžecký projekt šly do plusu. A Mentálka mi ode dávna závidí napsané knížky, takže když jí Alžbět vyprávěla, jak je čela jsou super, viděla jsem na ní, že může puknout zlostí.

Mentálka je takový zvláštní typ člověka. Na úplném začátku jsem myslela, že budeme kamarádky. Ale s ní to nejde. Je to ten tip, co si hrozně rád dělá potíže, aby pak mohla dělat, jaký je chudák. Taky je to kopírka koníčků, když od někoho slyší něco co dělá, hned se aktivně přihlásí na nějaké kurzy a začně ho kopírovat. U mě třeba malování, tvůrčí psaní u kámošky tanec apod. Jenže pak se na to vždycky dost rychle vykašle, samozřejmě o tom, jak je v každém koníčku úžasná, dokáže vyprávět hodiny :) Což by nebylo to nejhorší, upřímně myslím, že je to zlý a závistivý člověk, co se zaštiťuje charitou, aby si o něm automaticky každý myslel, že chce pomoct. 

Pár dní předtím, co jsem přišla o mimčo, Mentálka dělala potíže Alžbětě a Alžbět kvůli tomu už tenkrát chtěla odejít. Nespala jsem z toho, protože jsem si říkala, že se historie opakuje a navíc se mi sem Alžbět podařilo dostat. Neznali jsme se, ale dělala mi dřív dobrovolníka a prostě jsem měla pocit, že je přesně ten pravý tip pro tuhle práci. A moje domněnka byla správná. Těsně po, jsem jí to docela dávala za vinu, jí a téhle práci.

Byla chyba se sem vracet. Protože se mi fakt nechtělo a kdybych jen tušila, jak to všechno bude, našla bych si něco jiného. Doufám, že jednou všechno dobře dopadne a já jim to tady budu moct hodit na hlavu!

.......................

A viděli jsme bráchovo miminko, bylo mu přesně deset dnů a přesto jsme si ho i pochovali, to jsem ani nečekala. Je to taková malá panenka, přes den něžně spící a v noci běsnící a budící své rodiče. Oba vypadali už tak vyčerpaně, bylo mi jich líto. A zároveň mě dojímalo, že z mého bráchy už je táta.

Podařilo se mi rozdvojit, takže jsem byla jen tetou, která si užívá ten krásný pocit z miminka, malinké neteřinky. A zcela šlo stranou, že jsem už za pár dnů mohla být taky mámou, která by v rukou držela našeho chlapečka. Ale osud či snad Bůh tomu chtěli jinak a tak na Silvestra budeme  zase jen sami dva.

Čím víc se termín, kdy měl přijít na svět blíží, tím je všechno těžší. Někdy se mi na to daří zapomenout na celé hodiny, dny, ale někdy je to na pozadí každé mé myšlenky. A musím se jen držet, abych nepropukla v pláč a sebelítost nad naším osudem.

Přesto polknu slinu hořké nespravedlnosti, zvednu hlavu a jdu dál. Ne, nesmíme se tímhle nechat zlomit. Pořád je ještě naděje, šance, že třeba snad i jednou se poštěstí nám. Dny kdy tajně o samotě doma brečím se ztrácejí v moři času jako voda a co se stalo, stalo se a vrátit nedá se.

Důležité je mít vždycky plán. V těch prvních dnech po, mi plán zachránil život. Jinak bych prostě ani nevztala z postele a i když jsem nesplnila všechny úkoly, aspoň jsem se snažila, nevzdat to.

Nahlásila jsem se na práci mezi svátky, abych si odvedla pozornost, abych tolik nevnímala, co je právě teď za dny. Ale nejde to tak úplně, protože když se mimčo má narodit na Silvestra, dost těžko se na to zapomene.

Vždycky jsem se bránila přírodě, obyčenosti lidského žití. Až jsem s věkem došla k závěru, že jediný smysl, má být mámou, manželkou a pak babičkou. Vytvořit další generaci, která tu bude po nás. Vyrobit ji z lásky a s láskou a naučit to malé stvoření všemu, co by mohlo potřebovat.

Před Vánoci jsme si dokonce adoptovali dva plyšové medvíky a když jsme se s nimi měli rozloučit, protože to byl dárek pod stromek pro někoho jiného, bylo to opravdu těžké, skoro jako dát pryč vlastní dítě. Něštěstí jsem od Alžbětky dostala pod stromek toho samého, takže naše prázdné místo se vyplnilo. Je to fakt hrozné, jak může člověku přirůst k srdci plyšová hračka...

...........

Vánoce jsme přežili a rozdali dary. Když jsme jeli s plnýma taškama balíčků po návštěvách, uvažovala jsem, zda skutečně tohle je na Vánoce potřeba. A když jsem viděla, kolik toho každý dostal. Přijde mi to moc. Pro příští rok chci už fakt navrhnout nic a nebo maximálně jeden dárek. Takové plýtvání, takový konzumní způsob a přitom toho tolik nepotřebujeme z těch dárků...

Stejné plné tašky jsme si navezli domů a jo spoustu věcí je super, ale některé jsme prostě už ani nepotřebovali. Nejhorší je moje mamka, ta toho musí hlavně koupit co nejvíc. Je jedno jestli to nebudou blbosti, ale hlavně co nejvíc. Takže aviváž jako jo hodí se, ale...

A pak hodinky od Avonu, no u mě ještě dobrý, ale kdyby se zeptala, tak bych jí vysvětlila, že můj muž ani hodinky nechce. No co si stěžovat, pořád lepší, než ta retro ledvinky loni :)

A i pro neteř a synovce sehnat dárky začíná být peklo, člověk jim chce koupit jen něco menšího a když na seznamu pro Ježíška čte už několikátý rok za sebou novější mobil, tablet, notebook... fakt se těžko vybírá. Navíc mi přijde, že ty děti všechno mají. Naštěstí aspoň jeden z nich čte a tak můžeme dávat i knihy :)

..........

Tak Alžbět je u ředitele. To jsou fakt nervy, mám je, jak kdybych tam měla jít sama. Šla mu dát výpověď, protože už tady nechce být. Těch důvodů je tolik, že je nemá cenu ani vyjmenovávat a já si myslím, že ona je tady na to příliš šikovná. Je to čerstvě vylíhnutý motýl, co by měl vyletět z hnízda.

Dala to. A je to zpečetěno. Úplně slyším, jak se zase kola osudu začínají roztáčet. A rázem bude všechno jinak. Chudinka třikrát se přitom rozbrečela, no jo, podávat výpověď není jednoduchá disciplína. 

...........

V dnešní eshopové době, jsem si už kolikrát říkala, jak je strašně jednoduché někde prostě zapomenout dárek. Objednat si ho a zapomenout. Jasně, email i sms se snaží všemožně všechno připomínat, ale...

A pak se stalo mému muži něco ještě horšího. Přišel do elektra a začal se dožadovat svého balíčku. Nemohli ho najít a tak zopakoval jméno a vysvětlil, že mu sami psali, že ho mají připravený. Začalo mu docházet, že je ve špatném elektru a zvažoval zda utéct? Odlákat pozornost a utéct. Nebo dělat, že je jejich chyba, že tam balíček není?

Zachoval se jako správný chlap a řekl: "Tak už ten balíček nehledejte, právě mi došlo, že jsem ve špatném obchodě, takže ho ani nenajdete. Omluvil se a odešel." Když došel ke mě, začal se od srdce smát. Už dlouho jsem ho takhle neslyšela a bylo krásné ho zase slyšet, jak se upřímně směje.

...........

Byli jsme neteřince na vánoční besídce a byla to krása. Tančila jako malý andílek a nevím, zda je to tím, že je naše, nebo to vystoupení bylo tak krásné.

Při odchodu jsem zjistila, že nemám kulicha, co jsem dostala od mého muže. Trošku mě popadla panika, protože to byl fakt drahý značkový kulich, jak mi bylo párkrát nenápadně naznačeno. A to už jsem začala mít nepříjemné tušení.

Opustili jsme staré divadlo a mě došlo, že jsem ho měla naposledy na klíně v autě. Musel mi vypadnout při vystupování. Ani nevím proč, ale rozběhla jsem se s poslední nadějí k autu a zjistila, že leží i s rukavicemi uvnitř vedle dveří spolujezdce.

Páni, to bylo štěstí. Předtím vedle nás stála auta, takže kolem něj muselo projít několik lidí. Ještě že ho nikdo nevzal... Tomu se říká mít víc štěstí než rozumu!

..........

Při tvorbě nového webu na který nahráváme historii a mimo jiné i newslettery jsme s Alžbětou zjisitily, že Maurena udělala jen jeden newsletter a dva měla od předchozí kolegyňky a že jich do grantu musí mít celkem šest. 

Když se jí na to Alžbět zeptala, říkala, že má v plánu ještě dva posílat, což stále není šest. Nejhorší je, že když bych se o tom zmínila já, bude to vypadat, jako že ji šikanuju. Ale upřímně, tohle už je fakt o průser. Vždyť můžeme vracet celý grant, když naministerstvu uvidí, že neplníme to na co máme finance...

No a teď vidím vizuál dalšího newsletteru, který se snaží Maurena odeslat a ve kterém jsou staré informace o chystající se výstavě v Praze apod., i když ta výstava už dávno proběhla. Upřímně mi tohle asi fakt nepřijde normální. A i když s tím nemám nic společného, nějak tuším, že se to stejně zase svede na mě. Ale je mi to už jedno.

A náš ředitel, ten raději v pátek vůbec nedorazil do práce a dnesk v půl třetí se tu taky ještě ani neukázal. Ve středu se na něj chystá Alžbět a to se pak teprve budou dít věci :)

............

Tak se bráchovi narodila holčička. Mám za ně radost, že jsou všichni v pořádku, ale zároveň na mě začíná opět dotírat úzkost. Myslela jsem, doufala, že už se mi jí podařilo zbavit. Ale s každým přibývajícím dnem a blížícím se k posledními prosinci je to se mnou horší a horší.

Cítím tu vnitřní prázdnotu jak se zvětšuje a stahuje do ní všechny moje ostatní pocity. Radosti, zlosti i promyšlenosti. 

S mým mužem jsme na sebe měli málo času a tak jsme si vyhradili pátek jen pro sebe. Tedy samozřejmě pátek večer, až po práci. Zašli jsme do choco caffe a dali si pořádnou rozpuštěnou čokoládu, abychom si aspoň trošku osladili život a oba zapili nově narozené dítko. 

Cítím, že ta podivná prázdnota a chlad není je u mě. Děje se mu to samé. A proč by taky nemělo. Není bez citu, stejně jako já a prošli jsme si tím spolu oba.

O víkendu jsme si dojeli uříznout vánoční stromeček k nám na chatku, pravidelně si tak rok co rok seřezáváme špičky u našeho živého vzrostlého smrkového plotu. A konečně shrabali opadané i když mírně zmrzlé listí. Byla to příjemná změna a jo, oslavíme tady silvestra. I když já bych raději zalezla sto metrů pod zem a nikoho neviděla.

A v neděli musel muž do práce, protože se jim stěhují sklady a dělala se povinná inventura. Takže jsem si vyložila karty a začala řvát jako malá. Karty mi sami řekli, že nemám nic potlačovat, jinak bude všechno ještě horší a že jsou potřeba změny. Tak už aby přišly.

Aby člověk jen zdepkovaně neproležel volný den je potřeba mít plán. A tak mě plán jako už tolikrát zachránil. Vytvořila jsem sadu naušnic, které budu rozdávat jako dárky. Zadělala jsem těsto na perníčky. Poklidila a hned mi začalo být o malinko lépe. 

Hodně mě uklidňuje když můžu něco tvořit rukama. Přestala jsem na to všechno myslet v momentě, kdy jsem tvořila naušnice do tvaru jahůdek a nehty na ně přidvala žlutá semínka. Normálně nemám ráda dlouhé nehty, ale spatřila jsem jejich výhodu.

..........

Roztodivný ten dnešní den. Nejprve jsem se v obchodě zakoukala do jednoho plyšového medvídka. Já vím, už jsem na to velká. Ale není pro mě, nýbrž pro mužovu maminku. Sice je jí skoro sedmdesát, ale před pár dny si posteskla, že ještě nikdy žádného plyšáka nedostala a nechápe, jak je ve StarDance mohli jen tak dát do dětských domovů a žádného si nenechat.

A pak si Alžbět všimla ceny, z pětiskovky zlevněný na stopade, takže ho tam prostě nešlo nechat. Každá jsme začali odcházet s jedním a mě tak došlo, že by se mi vlastně hodil ještě jeden, pro budoucí neteř, která přijde na svět každým dnem. A kdyby to byl náhodou synovec, nevadí :)

A teď mě tak napadlo, že jsem psala básničku do jedné soutěže o stříbrné šperky a cože.. Cože...

Je to tam, já vyhrála? Jako fakt? 

Předtím jsem psala básničku na párek, ale tam mě převálcovali mnohem lepší a teď vida, je to tam. Jupíííí :)

Tak to píšu mužovi a ten je překvapený, protože jemu se nelíbila, přišla mu moc depresivní :)

..............

Už od rána jsem se netěšila do práce a na poradu. Věděla jsem, že bude ještě nějaký dovětek. Aby přišla nějaká chvála za organizaci vlastního běhu, už jsem ani nečekala. Ale mrzela mě kritika. Neoprávněná. Když mám jednoho fotografa a druhého záložního a když pro nás oba fotí dobrovolně, jak můžu ovlivnit, aby měli nabitý blesk a neodešli o půl hodiny dřív? To jsou okolnosti, které jsem prostě nemohla předpokládat. A kdybych věděla o tom blesku, měla jsem v záloze náš foťák. Ale slyšel to jen ředitel, který to nepustil dál.

Vyslechla jsem si to a už reagovala jen velice okleštěně. Pak jsem se vyjádřila k tomu, že mi přijde, že když se na web a fb nedávají žádné příspěvky, že ani lidé nemají chuť na něj chodit. Bylo to v reakci na ředitelova slova. A Maurena se hned bránila, že jí přijde zbytečné tam něco dávat, když to nikdo nečte.

Tak to je pak začarovaný kruh. Ale argumentovala jsem dobře a Alžbět se mnou souhlasila, že lidé tam nemají proč chodit. Na čež mě Poula obvinila, že Maurenu pranýřuju. Ale Maurena se sama ozvala, že jí říkám jen svůj názor. To mě překvapilo. Ona není v globále zlá, jen pracuje jinde a pak to tady nestíhá.

Nechala jsem si udělat na PC nový účet pro dobrovolníky, protože Poula je líná a nechce zařizovat nový certifikát a tak se hlásí přes mou plochu do databáze a právě k mému PC pouští dobrovolníky. Akorát je problém, že já jako jedna z dvou lidí mám přístup i na šifrované finanční složky, kam pak můžou všichni. Ale vyřašila jsem to rázně s naším IT a je to :)

Po práci jsem přemluvila Alžbět, aby se mnou vyrazila na vánoční nákupy. A pak jsem na revanž s ní zašla do lékárny. Ani jsem nevěděla pro co jdeme, když řekla: "Pro koně".

"Cože?"

A do toho se vrátila paní lékarnice a zeptala se jí: "to máte pro koně a poníky, nebo pro lidi?"

Zůstala jsem koukat, co to sakra kupuje?

Vysvětlila mi, že je to kloubní výživa pro koně, ale že je mnohem lepší, protože v ní nejsou srágori jako v doplncích pro lidi. Nevím jestli to bylo kalíškem medoviny, co jsem měla v žaludku, nebo čím, ale chytila jsem totální výtlem a začala Alžbět říkat: "ty koni."

Tak tohle jsem fakt nezažila. Ještě jsem viděla jednu vtipnou věc, florbalové míčky se žárovičkami na stromečku, to rozhodně nadchne každého florbalistu :) A zjistila, že křivoklátská medovina není vůbec špatná.

..............................

No tak postupte. Nad eskalátory vedoucími do metra se mačkají lidé a fronta se nehýbe. Jdu do fofr pruhu, abych si je tak jako tradičně sešla. Když už dávám skoro nohu na schod předběhne mě mladá holka. Vetře se do mini prostoru, až mě odstrčí. Ne dneska už fakt ne.

Na setinu vteřiny se přistihnu, jak přemýšlím, jaké by to bylo prostě do ní strčit. Dát jí dloubanec do zad a sledovat jak padá ze schodů. Asi by byla překvapená. Ale neudělám to.

A pak si všímám, že železné ostré schody metra stojí. A tak všichni sestupujeme po svých. Jak kdyby už lidi ani neuměli chodit, všichni se loudají. Pořád ji mám před sebou a sleduji, jak se ženě před lepí na záda. Pořád ve mě ještě doznívá chuť, poťouchlost a zlost.

První co mě dnes ráno přivítalo v práci, byla kupa papírů na stole, jak kdybych nebyla čtrnáct dnů. A to jsem měla jen tři dny náhradního volna. V emailu mám hromadu pošty k vyřízení a hned jak čtu první řádky, začínám zuřit. Krev se mi valí do hlavy a zaťaté pěsti pod stolem blednou.

Šla jsem ze zisku do nezisku s touhou něco změnit a někomu pomoct, ale je to tu čím dál horší. Už tu prostě nemůžu být. Jenže je špatná doba a tak mě tady drží jeden opravdu velký důvod. A ne není to, abych hlídala finance naziskovky před novým vedením, byť to dělám.

Maurena zase dneska nedorazí. Před nedávnem jsme zjistily, že má ještě druhou práci v jiné neziskovce. Což vysvětluje, proč nestíhá žádné termíny a práci za ni musí dělat ostatní. Aby mě ještě popíchla tak na tiskárně nechala dobrovolnickou smlouvu do své druhé práce.

"To už si fakt dělá srandu ne. Kdyby aspoň nebyla tak blbá a nedělala nám to přímo před očima."

Nejhorší je, že ji nemám ani komu napráskat, protože ředitel je ještě větší lempl než Maurena. Většinou v pondělí vůbec nedorazí a když ano aspoň ve zbytku týdne, tak ne dřív jak ve tři odpoledne. Je mu totálně jedno co se v kanceláři děje.

Fascinovaně každý den kdy se topím v práci, sleduju, jak to některým lidem může procházet, že nic nedělají a ještě jsou za to placení a plácaní po zádech. V zisku bych si řekla, tak ať. Ale proč sakra lezou do nezisku. Vždyť tady přece máme něčemu pomáhat, něco měnit, ne? Nebo že by si někteří mysleli, že je to zašívárna. Dost možná podvědomě tuší, že v zisku by jim to neprošlo.

Rozhodla jsem se shromáždit důkazy. Ještě nevím, co s nimi udělám. Ale prostě si je budu kupit. A tak jsem si vyfotila tu smlouvu. Ukázala jsem ji samozřejmě mé spřízněné duši Alžbět. A zabrala se do práce. Až kolem poledne, když jsem šla kolem, jsem si všimla, že smlouva zmizela.

Píšu Alžbětě, jestli ji vzala, ale ona to prý nebyla. Takže jediný kdo to mohl být je Poula. Proč to udělala? Nic nám o tom neřekla. Snaží se pořád nevyvolávat konflikty, neřešit je, přehlížet, ale bohužel to má povětšinou za následek, že se vším tím potlačováním ještě víc všichni naštvou. A pak to bublá jak v hrnci pod pokličkou a připravuje se na výbuch.

Když bylo půl páté, tak jsem si zkusila ze svatebního CD stáhnout fotky a náházet do fotoknihy. Už jsem se o to pokoušela doma, ale nejde mi cderomka a flešku mi to taky nechtělo vzít. Navíc jsem si řekla, tak když na to kašlou všichni, tak já taky. A když už se blížím do finále, zjistím, že po třech měsících v průběhu kterých jsem se opakovaně z naší svatební fotografky snažila dostat fotky, nemám všechny. Sakra je to vůbec možné. Nemám skupinky a profilovky. I když mám je, ale v tak mizerné kvalitě, že to na tištěná data nestačí.

Píšu si jí o ně a už jako tolikrát mi odpoví, že jsem si měla říct dřív. Sakra říkám si o ně už půl roku. Od začátku věděla, že chci dělat fotoknihy.  Tak dávám stranou slušnost a už jsem opravdu ráznější. Je dost možné, že jsem už tak rozjetá, protože právě takhle ženská nám fotila firemní akci a ani na tu mi nechce dát fotky. Dneska mi navrhla, že jestli je chci, tak bych měla přijít s nějakou finanční nabídkou. Jinak jí to bude trvat dlouho. Ty jo, není tohle už vydírání?

Je to jediný člověk, který má naše hromadné fotky z poslední akce. Jsem už fakt naštvaná, vždyť tohle přece není vůbec etické. Ale můžu si za to sama, protože jsem husa hloupá. Pustila jsem si pusu na špacír a když se mě zeptala na práci, něco málo jsem jí řekla. Tohle jsem ještě nikdy neudělala. Až teď. A očividně to byla velká chyba.

Sakra proč jsem jen tak důvěřivá. I když, vlastně ani tolik nejsem, ale občas prostě někomu naletím. Ráda vidím v lidech nejdřív to dobré.

A teď stojím v narvaném metru, čtu si další knížku od Jojo Moyes a když mám propnuté nohy, cítím nepříjemný pocit. Vybrují a stupňuje se to. Sakra co to je? Pokrčuji je, tak třas odeznívá a po chvilce si opět stoupám normálně a zase. Je to nepříjemné a nevím, jak to zastavit.

Začtením do řádků mi přišlo, že už se uklidňuju po tom náročném dnu, ale moje tělo nesouhlasí. V tenhle moment mi to ještě nedochází, ale chce se mi řvát. Ještě že na mě čekáš na metru a zbytek cesty jedeme autem, protože už bych to neustála.

Když jsem pak doma sama dochází mi, jaká tíhá na mě leží. Dívám se do kalendáře a vidím, že za 19 dnů to bude ještě horší. V duchu řvu "proč jsi mi to udělal" až mi z toho po tvářích tečou slzy a já se nemůžu nadechnout. Další záchvat úzkosti rychle odeznívá.

Jako tolikrát se modlím, aby můj plán vyšel, ten o kterém zatím nesmím mluvit. Ne po tom, jak v okolí nemůžu nikomu věřit, ne nesmím o tom mluvit. A čím víc si přeju, aby to vyšlo, tím jsem pod větším tlakem.

Blíží se vánoce a ano nakupuju dárky, ale nemám výzdobu. Za obvyklých okolností výzdobu miluji. Ale tenhle rok je tomu jinak, je mi to tak nějak jedno. Vánoce, narozeniny, silvestr, už chci, aby to všechno bylo za námi a začal nový rok. Snad lepší, než tenhe. I když abych byla objektivní, tak mi donesl i něco dobrého. Ale nějak mám pocit, že toho špatného bylo víc. Kdyby jen špatného, ale...